S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.

KONTAKTY

Marek Gonda
Komňa
687 71
tel: objednávky Jana Svobodová 775 766 210
holerad@seznam.cz
FB Marek Gonda
tel: výroba M. Gonda 608 204 842

» Vědecké poznatky o koncovce
O koncovce - Marián Friedl

Lidové flétny v Západních Karpatech

Nedílnou součástí soudobé prezentace tradiční hudby karpatských regionů Česka, Polska i Slovenska jsou různé typy lidových fléten označované obecně na Slovensku a na Moravě jako píšťaly[1] a v Polsku pisczałki, fujarki i fujary.[2] Jde o typické nástroje karpatských regionů tradičně spojované s pasteveckou kulturou rozšířenou v Západních Karpatech v důsledku tzv. valašské kolonizace.[3] Ta měla podobu pohybu horských pastevců ovcí ve 14. až 16. století po karpatském oblouku na rozsáhlém území od rumunské Transylvánie (Sedmihradska) po hory východní Moravy.[4] Jaký byl skutečný přínos valašské kolonizace z hlediska hudebních nástrojů v Západních Karpatech nevíme, neboť o hudbě valašských pastevců v době jejich příchodu nemáme žádné zprávy. Z pozdějších dokladů nicméně vyplývá, že užívání a výroba trub a fléten bylo nedílnou součástí pastýřské profese všude, kde se s horským pastevectvím – salašnictvím – setkáme. Zdá se však, že vyjma dlouhých dřevěných trub nebyly žádné hudební nástroje svázány výhradně s tímto zaměstnáním. Hra a výroba nástrojů flétnového typu byly totiž vedle celé řady dalších nástrojů oblíbenou kratochvílí pasáků vůbec bez ohledu na typ pastevectví.[5]

 

Klimatické podmínky jakož i charakter krajiny Karpat přirozeně vedl k převaze dobytkářství nad oblinou produkcí. Tento fakt způsoboval v řadě lokalit praktickou zkušenost s pastevectvím téměř všem obyvatelům, neboť pastevectví patřilo k samozřejmým povinnostem většiny dětí a mládeže. Ačkoli s ústupem tradičního pastevectví v průběhu 19. a 20. století mizel i kontext výroby a užívání nástrojů flétnového typu, poslední desetiletí přinesla nový zájem o tyto nástroje a objevují se stále noví výrobci. V současnosti tak nalezneme řadu tvůrců v karpatských regionech všech tří států, ale množstvím i životností tradice výroby a hry vévodí zcela Slovensko.[6] To ostatně odpovídá i celkově většímu vlivu valašské kultury na formování tradičních kultur na Slovensku, neboť karpatské pohoří zde tvoří 17% území státu oproti 3% v Česku a 10% v Polsku. Z nejznámějších soudobých výrobců na Slovensku jsou to například Michal Fiľo (Banská Bystrica), Tibor Kobliček (Cinobaňa), Dušan Holík (Očová), Bartolomej Gernát (Turzovka), v Polsku Jan Karpiel-Bułecka  (Zakopane), Zbigniew Wałach (Istebna), v Česku Vít Kašpařík (Velké Karlovice), Marek Gonda (Komňa). Ačkoli neexistuje oficiální statistika, odhadem můžeme mluvit o desítkách současných výrobců na celém Slovensku[7] a  několika výrobcích na Moravě/Slezsku[8] a v jižním Polsku.[9]

 

Co je to alikvotní flétna a jak funguje

Typickým představitelem flétnového instrumentáře karpatského prostoru je bezdírková píšťala neboli alikvotní flétna.[10] Je to flétna bez hmatových otvorů využívající pro hru pouze tónů alikvotní řady a je tak do značné míry prototypem všech dalších nástrojů flétnového typu. Její konstrukční jednoduchost kontrastuje významně s enormními hráčskými možnostmi, které daly vzniknout odlišným stylům hry v jednotlivých místech světového výskytu, ale umožňují i diferencovanost osobitých stylů u jednotlivých hráčů téže lokality.[11]

 

Příklady alikvotní flétny v organologické literatuře nejčastěji pocházejí z Rumunska /tilincă/, Nové Guineje /nama/ a Norska /seljefløyte/.[12] Dalšími příklady jsou pak: pira ra´anga z Brazílie, podolka/koncovka/rífovka/goralská píšťalka ze Slovenska, piszczałka sałasznikowa/fujara (wielko)postna z Polska, skosívka/telenka z Ukrajiny, tilinkó z Maďarska, pitkähuilu z Finska, kalyuka z Ruska, sälgflojt/sälgflöt ze Švédska  a další z Melanésie či Afriky.[13] Ještě větší původní rozšíření se však dá předpokládat pro ranou historii lidských kultur vůbec. V nejjednodušší podobě totiž tvoří alikvotní flétnu pouze na obou koncích otevřená trubice, která nemusela být jako nástroj vůbec rozeznána.[14]

 

Alikvotní flétna se vyskytuje ve světě v těchto základních modifikacích:

A/ Z hlediska metody změny tónové výšky

1) přefukování je užito jako jediná metoda změny výšky tónu; výskyt  např. v Brazílii, na Nové Guineji; obvykle hraje více nástrojů současně

2) kombinací přefukování v systémech otevřené a uzavřené trubice vzniká základní tónová řada[15]; výskyt např. v Karpatech, Rusku či Skandinávii; obvykle sólový nástroj

3) trubice má tónotvorné zařízení uprostřed a změna výšky tónu je zajišťována kombinací přefukování a střídavým uzavíráním obou konců trubice; poko flute, Assam, Indie

 

B/ Z hlediska tónotvorného zařízení

1) bez vzduchového kanálku (ductless harmonic flute)

2) se vzduchovým kanálkem (duct harmonic flute)

 

Princip hry alikvotní flétny je založen na akustických zákonitostech hranových aerofonů; jeho důležitým prvkem je tzv. přefukování (overblowing). Rozhodující úlohu pro frekvenci kmitů v trubici alikvotní flétny má intenzita vháněného vzduchu.[16] Při nejnižší možné intenzitě dechu odpovídá frekvence kmitů 1. alikvotnímu tónu. Při zvýšení intenzity dechu dojde znásobením frekvence kmitů v poměru 1:2 k přefouknutí a původní základní tón alikvotní řady je potlačen ve prospěch zesíleného 2. alikvotního tónu, tedy oktávy. Při dalším zvýšení intenzity dechu se obě vlny rozdělí na polovinu a dojde k novému rozdělení původní vlny na třetiny (tj. 1:3). Zesílen je nyní tón o kvintu výše – 3. tón alikvotní řady. Tento princip se pak analogicky opakuje a dochází tak k neustálému zesilování stále vyšších tónů alikvotní řady.

 

Pokud však alikvotní flétna využívá kombinaci akustického systému otevřené a uzavřené trubice, objeví se kromě zesílených alikvotních tónů otevřené trubice ještě liché alikvoty uzavřené trubice, které však znějí o oktávu níže. To je způsobeno tím, že vlnění v trubici má při uzavřené trubici charakter, jako by skutečná délka trubice byla jednou tak delší (viz obr. 1). Výsledkem je možnost dosáhnout tónové řady v sekundových krocích již od 4. alikvotního tónu[17], protože otevření a uzavření trubice působí jako střídání píšťal různých délek. Čtvrtý alikvotní tón (otevřená trubice) je následován 9. (uzavřená trubice) a analogicky následují alikvotní tóny takto: 5., 11., 6., 13., 7., 15. a 8. alikvotem jsme dosáhli oktávy (viz obr. 2).

 

 

Obr.1


Obr.2[18]


Alikvotní flétna v Západních Karpatech

Karpaty jsou nepochybně jedním ze zásadních ohnisek výskytu alikvotní flétny v Evropě.  Potvrzuje to nejen její zastoupení v instrumentářích tradiční hudby jednotlivých karpatských regionů, ale také velké množství variant vzniklých kombinací užití různých materiálů, technologických postupů a charakteru tónotvorného zařízení. V Západních Karpatech máme doloženo získávání trubice nástroje otloukáním vrby[19], vytržením jádra lískového prutu[20], dále dlabáním[21] i vrtáním různých druhů dřev[22] a použití tenkostěnných trubic z různého kovu i plastu.[23] Pokud jde o tvorbu tónu, známe zde tři základní typy: 1) hlavice má vložené jádro, zvukový otvor a labium (a vzduchový kanálek), 2) ve skosené hlavici je zvukový otvor, ale chybí jádro, které nahrazuje jazyk, 3) hlavice je bez jádra i bez zvukového otvoru.

 

Existuje také velké množství jmen rozesetých pro tento nástroj po celých Karpatech, přičemž každá část Karpat má své obecné pojmenování tohoto nástroje a další specifická pojmenování závislá na konkrétní variantě. Obecně se dnes užívá na celém Slovensku a na Moravě pro alikvotní flétnu termín koncovka a na polském Podhalí pak polonizovaná verze v podobě koncówka.[24] Ve Slezských Beskydech se můžeme setkat s označením fujarka/fujara beskidzka a obecně se v karpatských regionech Polska vyskytuje také termín fujara postna či wielkopostna.[25] Kromě toho se v Polsku užívá dále název piszczałka/fujara sałasznikowa, jímž se označuje zvláštní typ basové alikvotní flétny (často s paralelní přívodní vzduchovou trubicí). A také další jména mohou odkazovat ke specifickým nástrojům: goralská píšťalka[26] je podélná píšťala vrtaná z lísky hrubšího průměru z oblasti goralské kultury Slovenska, rífovka/rífová píšťalka[27] je typem výrazně kónické dlouhé příčné píšťaly z papradnianské doliny v Javorníkách a štípaná lísková koncovka vzniklá vytržením jádra a omotáním třešňovou nebo březovou kůrou se nazývá také otáčaná píščelka[28]. Zajímavými typy alikvotních fléten jsou nástroje bez jádra v hlavici, tedy na obou koncích otevřené. Na Slovensku známe například kovovou variantu zvanou podolka[29] a dřevěný kosáčik patří pak mezi tzv. jazykové flétny, u nichž je hlavice šikmo seřezaná, nechybí u nich zvukový otvor, ale jádro se nahrazuje jazykem.[30]

 


[1] Viz například Elschek 1991; Ország-Vranecký 1963; Leng 1967; Kunz 1974, 2010 ad.

[2] Viz například Olędzki 1978; Chybiński 1961, Stoiński 1964. Srv. také s termíny téhož významu na Ukrajině (sopilka), v Maďarsku (síp), v Rumunsku (fluier): Šostak 2014, Manga 1998, Alexandru 1980.

[3] Valašská kolonizace bývá uváděna jako prostředek rozšíření řady společných jevů v tradičních kulturách karpatských regionů (např. toponyma, prvky horského pastevectví, stavitelství ad., blíže viz např. Štika 2009, Podolák 1982). V případě hudebních nástrojů není situace jednoduchá, neboť: 1) prakticky všechny nástrojové typy se vyskytují také mimo karpatský oblouk, 2) neexistují žádné historické doklady o hudbě či hudebních nástrojích valašských kolonistů.

[4] K tomu viz blíže například Podolák 1982, Tomolová (et al.) 1997, Štika 2009, 1973.

[5] Viz například Elschek 1991, Sachs 2006, Ling 1997.

[6] Viz např. Leng 1967, Elschek 1980, Elschek 1991, Plavec 2003, Fiľo 2004, Garnett 2004 ad.

[7] Viz například přehled oceněných výrobců lidových hudebních nástrojů v letech 2001-2010 v rámci soutěže o Cenu dr. Ladislava Lenga (koná se v Detvě od roku 1975). V posledních dvou uvedených ročnících (2009, 2010) se zúčastnilo 30 a 47 výrobců: http://www.sosbb.sk/folk_12.htm

[8] Kromě již zmíněných Kašpaříkovi a Gondovi jsou to ze známějších Miroslav Puczok (Havířov), Jan Glembek (Brno), Pavel Císarik (Brno), Rostislav Žďárský (Ostrava).

[9] Např. Krzysztof Siuty (Zakopane), Waldemar Kempka (Tychy), Jan Malisz (Męcina Mała), Aleksander Michniewski (Sławków), Józef Maślanka (Żabnica), Rafał Bałasz (Żywiec), Przemysław Ficek (Jeleśnia) (blíže viz www.targowiskoinstrumentow.pl)

[10] Termín alikvotní flétna jako obecný termín pro daný nástrojový druh se v české ani slovenské organologické literatuře patrně nevyskytuje (Kurfürst 2002, Keller-Kopecká 1977, Kunz 1974, Ország-Vranecký1964, Elschek 1991, Leng 1967 atd.). Jednotná není ani anglická literatura, kde je možné nalézt vedle harmonic flutes také termíny holeless flutes a overtone flutes. Prozatím sice vycházím z termínu harmonic flutes, který užívá Montagu (2007:65), ale je nutné zmínit, že tentýž termín označuje určitý typ varhanní píšťaly (viz např. Sachs 1964:180), a že konečně ve své podstatě je „alikvotní“ vůbec každý nástroj flétnového typu.

[11] V evropském kontextu viz blíže například Elschek 1980.

[12] Viz např. Sadie 1984, Baines 1992, DeVale 1990, Montagu 2007, Marcuse 1964.

[13] Leng 1967; Elschek 1978; Alexandru 1980; Rice 2000; Paluch 2010; DeVale 1990;  Manga 1998; Šostak 2014; Baines 1957, 1992.

[14] Blíže viz Montagu 2007:65.

[15] Modifikace téhož typu je dole uzavřená trubice s hmatovým otvorem těsně nad koncem.

[16] Následující pasáž je idealizovaným schématem určeným k vysvětlení principu. Je odvozena z porovnání hry na nástroj a základních znalostí z akustiky. Ve skutečnosti závisí konkrétní podoba vln a jejich vztah k délce trubice na mnoha proměnných (viz Syrový 2003).

[17] V alikvotní řadě se sekundové kroky jinak objevují až od 7. alikvotního tónu, viz obr. 2.

[18] Jde o idealizovanou řadu. Přirozená alikvotní řada obsahuje řadu odchylek od temperované řady (k níž notový zápis implicitně odkazuje) a dále také morfologické zvláštnosti jednotlivých nástrojů mohou způsobit i odchýlení od fyzikální alikvotní řady.

[19] Otloukání vrby a následné stahování vrbové kůry pro získání trubice je známá metoda na širším území Evropy. Jen ojediněle však nalezneme zmínky o výrobě alikvotní flétny z takto získané trubice. Leng (1967:88-89) a Jakubík (2012: 14-15) uvádí příklady vrbové alikvotní flétny ze slovenských Javorníků, Olędzki (1978:50) z Velkopolska, Chybinski (1961:347) z Podhalí. Dále ji uvádí jako jeden z typů vrbových fléten na Slovensku bez bližší specifikace výskytu Elschek (1991:112). V Norsku je vrba původně základním materiálem pro výrobu alikvotní flétny vůbec (viz Ledang 1990; Ling 1997).

[20] Podle dostupné literatury je tento typ charakteristický pro severovýchod Slovenska a přilehlé oblasti východní Moravy: Ország-Vranecký 1963; Kunz 1974, 2010; Elschek 1991; Leng 1967, Plavec 2003.

[21] Uvádí Leng (1967:127) v případě rífové píšťaly J. Fortuníka z Brvnišťa. Dlabané lískové koncovky motané třešňovou kůrou dnes vyrábí také B. Gernát z Turzovky.

[22] Metoda vrtání píšťal je běžná v celých Západních Karpatech; nejčastěji se užívá dřevo lísky, bezu nebo javoru: Elschek 1991, Leng 1967, Ország-Vranecký 1963, Kunz 1974, Kopoczek 1996.

[23] Týká se zejména oblastí, kde tradice uchovala užívání alikvotní flétny až do 20. století, tedy o areál Javorníků a Liptova: Jakubík 2012:15, Elschek 1991:117, Leng 1967:85-6. V současnosti vyrábějí alikvotní flétny z plastu také někteří výrobci pro potřeby výuky. Plastové alikvotní flétny jsou mj. dnes běžné v Norsku, kovové pak v Rumunsku (v podobě tilincă fără dop).

[24] Obvyklým jménem v ukrajinských Karpatech je telenka (tеленка), v Maďarsku tilinkó a v Rumunsku tilincă.

[25] Srv. např. Ország-Vranecký 1963; Kunz 1974; Elschek 1991; Leng 1967; Olędzki 1978; Manga 1998; Alexandru 1980; Chybiński 1961; Stoiński 1964; Paluch 2010; www.targowiskoinstrumentow.pl.

[26] Viz např. Elschek 1991 nebo Leng 1967.

[27] Viz např. Elschek 1991, Leng 1967, Plavec 2003, Jakubík 2012.

[28] Viz např. Leng 1967 nebo Jakubík 2012.

[29] Viz Leng 1967. V rumunském lidovém instrumentáři tvoří bezjádrové flétny samostatnou skupinu, v niž nechybí ani alikvotní flétna nazývaná tilincă fără dop  - tj. bez zátky (Alexandru 1980, Montagu 2007).

[30] K tomuto typu viz například  Leng 1964, Šostak 2014, Montagu 2007.


Vybraná literatura:

ALEXANDRU Tiberiu, 1980: Romanian folk music. Bucharest : Musical Publishing House BAINES Anthony, 1957: Woodwind instruments and their history. Faber, London.

BAINES Anthony, 1992: The Oxford companion to musical instruments. Oxford University Press, Oxford, New York.

BAINES Anthony (ed.): Musical instruments through the ages. London : Penguin Books

BAINESAnthony: The Oxford companion to musical instruments. Oxford, New York : Oxford University Press,

DOBROVOLNÝ František, 1958: Lidové hudební nástroje na Moravě I,II. Ústřední dům lidové tvořivosti, Praha.
ELSCHEK Oskár, 1980: Repertoárová a hudobnoštylistická diferencovanosť pastierských bezdierkových píšťal v Európe. In: Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava.

ELSCHEK Oskár, 1991: Slovenské ľudové píšťaly. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava.

FIĽO Michal, 2004: Fujary, píšťalky. Bratislava : ÚĽUV

GARNETT, R. Flutes of Slovakia : Fujara, Koncovka, Šestdierková Píšťalka and Dvojačka. University of Wyoming 2004

FRIEDL Marian 2013: Hudební kultura + Exkurz / Bezdírková píšťala. In: LANGER J. Et al. Beskydy dny všední a sváteční. Třinec : WART

CHYBIŃSKI Adolf, 1961: O polskiej muzyce ludowej. Przedstawicielstwo Wydawnictw Polskich, Warszawa.

JAKUBÍK Juraj, 2012: Ľudová hudobná inštrumentálna tradícia Javorníkov. Bakalárska práca. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Nitra.

KAŠPAR Zdeněk, 1966: Od píšťal a gajd k cimbálové muzice. Příspěvek k historii lidových hudeb           na                Vsetínsku.Valašsko, 10/1966.

KAŠPAŘÍK Jan, 2008: Kde se vzala tónová řada dud? In: server www.gajdy.cz, link: http://gajdy.cz/index.php?str=clanek&cislo=107 , [citováno 8/2011]

KOPOCZEK Alojzy, 1996: Ludowe instrumenty muzyczne polskiego obszaru karpackiego. Muzeum Okręgowe, Rzeszów.

KRESÁNEK Jozef, 1997: Slovenská ľudová pieseň zo stanoviska hudobného. Národné hudobné centrum, Bratislava.

KRETZ František, 1904: Na pouti v Zákopčí – národopisný na Slovensko. Český lid XIII., Nákladem F. Šimáčka, Praha.

KUNZ Ludvík, 1974: Die Volksmusikinstrumente der Tschekoslowekei. VEB Deutsche Verlag  für Musik, Leipzig.

KUNZ Ludvík, 2010: Nástroje lidové hudby v Čechách, na Moravě a ve Slezsku : CH - Q. Valašské muzeum v přírodě,  Rožnov p/R.

LEDANG Ola Kai, 1990: Magic, Means, and Meaning: An Insider´s View of Bark Flutes in Norway. In: DE VALE, S.C. (ed.) Issues in organology. (Selected reports in ethnomusicology 8) University of CaliforniaDepartment of Ethnomusicology, Los

LENG Ladislav, 1967: Slovenské ľudové hudobné nástroje. Bratislava : Vydavateľstvo slovenskej akadémie vied

LING Jan, 1997: A History of European Folk Music. University of Rochester Press, Rochester, New York.

MANGA János, 1998: Hungarian Folk Song and Folk Instruments. Budapest : Corvina

MARCUSE Sibyle, 1964: Musical Instruments : A Comprehensive Dictionary. New York : Doubleday and Company, Inc.

MONTAGU Jeremy, 2007: Origins and development of musical instruments. The Scarecrow Press, Inc., Lanham, Toronto, Plymouth.

OLĘDZKI Stanisław, 1978: Polskie instrumenty ludowe. Polskie wydawnictwo Muzyczne, Kraków.

ORSZÁG-VRANECKÝ Joža, 1948: Koncovka – nejstarší valašská píšťala. Naše Valašsko, č. 11, s. 164-166.

ORSZÁG-VRANECKÝ Joža,  1963:  A měl sem já píščalenku. Krajské nakladatelství v Ostravě, Ostrava.

ORSZÁG-VRANECKÝ Joža, 1968: Lidové hudební nástroje na Valašsku, katalog výstavy. Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm.

PALUCH Katarzyna, 2010: Nowa Muzyka Góralska na tle tradycyjnej muzyki Podhala na przykładzie nagrań płytowych "Góralsko siła" i "Pieśni chwały" zespołu Trebunie Tutki. Diplomová práce. Kraków : Uniwersytet Jagielloński, Wydział Historyczny, Instytut       muzykologii

PLAVEC Marián, 2003: Majstri : Výrobcovia ľudových hudobných nástrojov Slovenska. Eurolitera, Bratislava.

PLICKA Karel, 1929: Pastýřská hudební kultura v lidové písni slovenské. Národopisný věstník českoslovanský, XX, s. 259-261.

PODOLÁK Ján, 1982: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava.

POLÁŠEK Jan Nepomuk, 1932: Lidové hudební nástroje k tanečnímu doprovodu neužívané. Naše Valašsko, r. 3, s. 160-166.

POLÁŠEK Jan Nepomuk, 1936: Salašnictví a jeho vliv na lidovou hudbu. In: Sborník Výstavy salašnictví v Novém Hrozenkově.

POLÁŠEK Jan Nepomuk, KUBEŠA Arnošt, 1939, 1940, 1941: Valaské pěsničky  I–III. Knihovna Milotického hospodáře, Milotice nad Bečvou.

RICE, T.; PORTER, J.; GOERTZEN, Ch. (eds.), 2000: The Garland Encyclopedia of World MusicVolume 8. New York, London : Garland Publishing, Inc.

SADIE Stanley (ed.), 1984: The New Grove Dictionary of Musical Instruments. London : Macmillan Press Limited

SACHS Curt, 1964: Real-Lexikon der Musikinstrumente. Dover Publications, Inc., London.

SACHS Curt, 2006: The History of Musical Instruments, Dover Publications, Inc., New York, Mineola.

STOIŃSKI Marian Stefan, 1964: Pieśni żywieckie. Polskie Wydawnictwo Muzyczne, Kraków.

SYROVÝ Václav, 2003: Hudební akustika. Praha : Akademie múzických umění v Praze

ŠTIKA, J.; TOMOLOVÁ, V.; STOLAŘÍK, I. (eds.), 1997: Těšínsko. 1. díl. V Českém Těšíně : Muzeum Těšínska ; v Rožnově pod Radhoštěm : Valašské muzeum v přírodě ; v Šenově u Ostravy : Tilia, 1997

ŠTIKA Jaroslav: Valaši a Valašsko. O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm : Valašský muzejní a vlastivědný spolek, 2009

ŠOSTAK Viktor, 2014: Cinnosti, šo vychoditi za mezi času. Užhorod, Karpati